wz

Životní prostředí České republiky


Návrat na hlavní stránku

Obsah

  1. Úvod
  2. Vybrané indikátory stavu a vývoje životního prostředí
  3. Znečišťování ovzduší
  4. Znečišťování a ochrana vod
  5. Podklady pro seminář
  6. Odkazy na další zdroje

Úvod

Vliv lidských aktivit na životní prostředí je dlouhodobou záležitostí, výrazný zlom, stejně jako v ostatních částech Evropy, nastal po průmyslové revoluci. Nejvýrazněji kvalita životního prostředí naší republiky utrpěla po II. světové válce. Obecně se životní prostředí zhoršilo v šedesátých až osmdesátých letech 20. století, což se projevovalo mj. zhoršením kvality ovzduší a vod, poškozením lesů v Krušných horách, Jizerských horách apod. Na zhoršení životního prostředí se podepsal i extenzívní hospodářský vývoj, spojený s nadměrnou spotřebou surovin, energie a lidské práce jako důsledek nepříznivé struktury průmyslu, velkoplošného hospodaření v zemědělství a bezohledné těžbě a plýtvání neobnovitelných přírodních zdrojů.

Po roce 1989 nastal obrat v environmentální politice státu, bylo zřízeno Ministerstvo životního prostředí ČR,  vznikla státní politika životního prostředí, kdy prvním dokumentem v tomto smyslu byl „Duhový program – Program ozdravení životního prostředí ČR, který byl formulován počátkem roku 1990.

Významným předělem byl v rok 1992, kdy přijal parlament několik základních zákonů z oblasti životního prostředí a ochrany přírody, legislativní aktivity k ochraně životního prostředí pak pokračovaly a postupně byly schváleny další zákony, nařízení vlády či vyhlášky.

Postupně docházelo ke zlepšování environmentální situace v postižených regionech, pokles ekonomické výkonnosti českého hospodářství a zavádění environmentálních technologií (odsíření, výstavba čistíren odpadních vod) přispěly ke zlepšení některých environmentálních indikátorů, růst automobilizace obyvatelstva naopak vedl k nárůstu emisí oxidů dusíku. Koncem 90. let, zejména v souvislosti se zahájeným aproximačním procesem k Evropské unii se opět ukázala nutnost formulovat novou politiku životního prostředí. Proto v březnu 2004  byla přijata aktualizovaná  Státní politika životního prostředí.

S přípravou  České republiky na  vstup do Evropské unie a plněním požadavků tzv. Přístupových partnerství byl zpracován Implementační plán pro oblast životního prostředí, který zahrnuje soubor konkrétních úkolů a opatření s pozitivním dopadem na složky životního prostředí.
 

Vybrané indikátory stavu a vývoje životního prostředí

Indikátor definujeme jako parametr či hodnotu odvozenou od jiných primárních údajů, který poskytuje ucelenou a základní informaci o určitém jevu, který se týká životního prostředí (ovzduší, vody, přírody, průmyslu, zemědělství, dopravy aj.).

Hlavní vlastnosti indikátoru

V současné době se informacím a indikátorům pro trvale udržitelný rozvoj věnuje na celém světě mimořádná pozornost. Ještě nedávno se v této souvislosti zájem zaměřoval hlavně na oblast životního prostředí. V souladu s platnou legislativou jsou největší datové základny soustředěny v Českém statistickém úřadu. Ten vydává každoročně statistickou ročenku, ve které je možno najít většinu údajů relevantních pro trvale udržitelný rozvoj.

Další údaje poskytuje Informační systém o životním prostředí, který  provozuje Ministerstvo životního prostředí ČR. Součástí Informačního systému je také plošný monitoring životního prostředí. Tento informační systém integruje celou soustavu dlouhodobě provozovaných informačních systémů.

 

Srovnání úrovně a vývoje faktorů ovlivňujících životní prostředí v ČR a ve vybraných zemích

Tato srovnání jsou prováděna pomocí souboru indikátorů používaných zejména Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) při posuzování stavu životního prostředí a hodnocení ekonomických a politických rozhodnutí v oblasti environmentální politiky členských zemí OECD.

Mezinárodní srovnání stavu a vývoje životního prostředí v ČR s průměrem členských států EU a OECD, se SRN, Rakouskem, Maďarskem, Polskem a Slovenskem se opírá o kvalitativní a kvantitativní veličiny vztažené k jednotce rozlohy, na obyvatele, na jednotku HDP, event. k jiným fyzikálním nebo hodnotovým jednotkám.

Znečišťování ovzduší

Na emisích hlavních znečišťujících látek do ovzduší se nejvýznamněji podílí spalování paliv ve stacionárních (výroba elektrické energie a tepla) a v mobilních zdrojích (dopravní prostředky). Zatímco vlivem zavedení nových technologií u velkých a středních zdrojů znečišťování ovzduší klesá, podíl malých zdrojů (domácích topenišť) na celkových emisích stacionárních zdrojů vzrostl.
V roce 1980 činily emise SO2 v České republice 2,237 mil. tun, v roce 1990 1,876 mil. tun, což znamenalo 2. místo v Evropě v přepočtu na obyvatele (za bývalou NDR). V dlouhodobém vývoji vykazují emise tuhých látek (prachu a popílku) a oxidu siřičitého (SO2) trvalý a výrazný pokles.
V roce 1991 bylo v České republice produkováno 17 kg oxidu siřičitého (SO2 ) na tisíc dolarů hrubého národního produktu. V roce 1999 činil odhad jen 1,9 kilogramů.
V roce 1985 bylo vyprodukováno 209 kg oxidu siřičitého (SO2) na jednoho obyvatele. Do roku 1999 se tento objem podařilo snížit na 25 kg SO2 na osobu.
Za posledních 15 let tak u nás došlo k dramatickému snížení emisí oxidu siřičitého o 88 % (v Rakousku a Finsku – nejúspěšnějších zemích OECD to bylo o 84 %).

Tabulka 2. Vývoj emisí hlavních znečišťujících látek [v tis. tunách za rok, rok 1990 = 100 %]
Znečišťující látka
1990 
2000
2000/1990 v %
Tuhé láky (prach)
631
57
9,0
Oxid siřičitý
1 876
265
14,1
Oxidy dusíku
742
397
53,5
Oxid uhelnatý
1 055
649
61,5
Těkavéorganické sloučeniny
435
247
56,8

Emise oxidu siřičitéhoEmise oxidů dusíku
Vývoj emisí oxidu siřičitého a oxidů dusíku

Od konce 80. let lze tedy pozorovat celkově klesající trend ve znečištění ovzduší ČR oxidem siřičitým i prašným aerosolem, který je výraznější po roce 1996. V severozápadních Čechách a na Ostravsku je po roce 1996 patrný i pokles koncentrací oxidů dusíku. Rozložení ročních průměrných koncentrací  oxidu siřičitého, prašného aerosolu, oxidu dusíku a klasifikace celkového hodnocení kvality ovzduší byla Ministerstvem životního prostředí ČR a Českým hydrometeorologickým ústavem pro roky 1990 a 2000 zpracovány do srovnatelných mapových podkladů.
V současné době je největším znečišťovatelem městského ovzduší doprava. Počet automobilů od roku 1990 neustále roste a v Praze již dosáhl poměru dvou obyvatel na jedno osobní a dodávkové vozidlo, což je zhruba stejně jako ve velkoměstech západních zemí.

I když stoupl podíl aut s katalyzátory i prodej bezolovnatého benzínu, máme v provozu (zejména na venkově) vysoký podíl zastaralých vozidel. I přes postupnou obměnu vozidel, zvýšení podílu aut s řízenými katalyzátory a povinnou kontrolu emisí nelze očekávat podstatné snížení dusíku a uhlovodíku.

 Ve městech a obcích se zlepší situace i díky silničním obchvatům, rozvoji kombinované dopravy, rozvoji městské hromadné dopravy a podpoře železniční dopravy. Přesto lze očekávat postupný růst výskytu zvýšených koncentrací ozónu v přízemní vrstvě atmosféry, a to především ve velkých městech.
 

Znečišťování a ochrana vod

http://hydro.chmi.cz/ojv/

Významným úspěchem období po roce 1989 je fakt, že voda již zdaleka není považována jen za surovinu. Je chápána jako základní součást životního prostředí, na kterou je nutno pohlížet pouze v souvislosti s jeho ostatními složkami a kterou je třeba zachovat pro příští generace v co největším množství a v co nejlepší kvalitě.

V uplynulém desetiletí pokleslo evidované vypouštěné znečištění u BSK5 (biologická potřeba kyslíku) o více než 80 %, u nerozpuštěných látek o 80 %, u rozpuštěných anorganických solí o cca 40 %, u ropných látek o 90 % a u zjevné alkality a acidity o 80 %.

Jakost vod ovlivňují bodové zdroje znečištění (města a obce, průmyslové závody a objekty soustředěné zemědělské živočišné výroby). I po roce 2000 pokračuje snižování znečištění z bodových zdrojů, které započalo v roce 1990. K významnému snížení v uplynulém desetiletí došlo v důsledku budování čistíren odpadních vod (ČOV) i rekonstrukcí a intenzifikací čistíren stávajících.
V roce 1989 neměla velká města jako Hradec Králové a Ústí nad Labem, Liberec a České Budějovice a 28 okresních měst čistírny odpadních vod. Třetina všech provozovaných ČOV byla postavena po roce 1990.

Jakost povrchových i podzemních vod také významně ovlivňují plošné (difúzní) zdroje znečištění, mezi něž patří hlavně znečištění ze zemědělského hospodaření, atmosférické depozice a erozní splachy z terénu. Jejich podíl je podstatný zvláště u dusičnanů, méně u fosforu. Je odlišný v různých oblastech ČR v závislosti na hustotě osídlení, podílu a způsobu čištění vypouštěných odpadních vod, intenzitě a způsobu zemědělského hospodaření a množství znečištění z atmosférických srážek.
Jakost vody v tocích se dlouhodobě monitoruje ve státní síti, provozované ČHMÚ.  Celkově lze konstatovat, že v průběhu let 1990 - 2000 se jakost vody v tocích výrazně zlepšila(obr5). Od roku 1991 došlo k eliminaci V. třídy jakosti vod (velmi silně znečištěná voda) jak na hlavních tocích (Labe, Vltava, Morava, Dyje a Odra), tak i na některých jejich přítocích (Cidlina, Mrlina, Klejnárka, Ostravice, Opava). K přechodu jakosti vody z V. či IV. třídy (silně znečištěná voda) do III. třídy (znečištěná voda) došlo i v některých úsecích dalších toků (Radbuza, Mže, Úhlava, Tichá Orlice, Moravice a na přítocích horního úseku Moravy).

Podklady pro seminář

Diskuzní otázky

  1. Kvalita životního prostředí České republiky – minulost a současnost
  2. Hodnocení složek životního prostředí ČR
  3. Životní prostředí a ekonomika
  4. Hlavní priority Státní politiky životního prostředí ČR
  5. Porovnání hlavních indikátorů stavu a vývoje ŽP v ČR a zemích EU

Doporučená literatura:

Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR. GgÚ ČSAV, Brno 1992
Životní prostředí v České republice 1989-2004, CENIA, česká  informační agentura životního prostředí, 2005


Elektronická environmentální knihovna
Ministerstvo životního prostředí ČR
CENIA,
česká  informační agentura životního prostředí

Odkazy na další zdroje


birds

Návrat na hlavní stránku

Nahoru