Vývoj emisí oxidu siřičitého a oxidů
dusíku
Po roce 1989 nastal obrat v environmentální politice státu, bylo zřízeno Ministerstvo životního prostředí ČR, vznikla státní politika životního prostředí, kdy prvním dokumentem v tomto smyslu byl „Duhový program – Program ozdravení životního prostředí ČR, který byl formulován počátkem roku 1990.
Významným předělem byl v rok 1992, kdy přijal parlament několik základních zákonů z oblasti životního prostředí a ochrany přírody, legislativní aktivity k ochraně životního prostředí pak pokračovaly a postupně byly schváleny další zákony, nařízení vlády či vyhlášky.
Postupně docházelo ke zlepšování environmentální situace v postižených regionech, pokles ekonomické výkonnosti českého hospodářství a zavádění environmentálních technologií (odsíření, výstavba čistíren odpadních vod) přispěly ke zlepšení některých environmentálních indikátorů, růst automobilizace obyvatelstva naopak vedl k nárůstu emisí oxidů dusíku. Koncem 90. let, zejména v souvislosti se zahájeným aproximačním procesem k Evropské unii se opět ukázala nutnost formulovat novou politiku životního prostředí. Proto v březnu 2004 byla přijata aktualizovaná Státní politika životního prostředí.
S přípravou České republiky
na
vstup do Evropské unie a plněním požadavků tzv. Přístupových
partnerství
byl zpracován Implementační plán pro oblast životního prostředí, který
zahrnuje soubor konkrétních úkolů a opatření s pozitivním dopadem na
složky
životního
prostředí.
Indikátor definujeme jako parametr
či hodnotu odvozenou od jiných
primárních údajů, který poskytuje ucelenou a základní informaci o
určitém jevu,
který se týká životního prostředí (ovzduší, vody, přírody, průmyslu,
zemědělství, dopravy aj.).
V současné
době se informacím a indikátorům pro trvale
udržitelný rozvoj věnuje na celém světě mimořádná pozornost. Ještě
nedávno se
v této souvislosti zájem zaměřoval hlavně na oblast životního
prostředí. V
souladu s platnou legislativou jsou největší datové základny
soustředěny v
Českém statistickém úřadu. Ten vydává každoročně statistickou ročenku,
ve které
je možno najít většinu údajů relevantních pro trvale udržitelný rozvoj.
Další
údaje poskytuje Informační systém o životním prostředí,
který provozuje Ministerstvo životního
prostředí ČR. Součástí Informačního systému je také plošný monitoring
životního
prostředí. Tento informační systém integruje celou soustavu
dlouhodobě provozovaných informačních systémů.
Tato srovnání jsou prováděna pomocí souboru indikátorů používaných zejména Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) při posuzování stavu životního prostředí a hodnocení ekonomických a politických rozhodnutí v oblasti environmentální politiky členských zemí OECD.
Mezinárodní
srovnání stavu a vývoje životního prostředí v ČR
s průměrem členských
států EU a OECD, se SRN, Rakouskem, Maďarskem, Polskem a Slovenskem se
opírá o kvalitativní a kvantitativní veličiny vztažené k jednotce
rozlohy,
na obyvatele, na jednotku HDP, event. k jiným fyzikálním nebo
hodnotovým jednotkám.
Tabulka 2. Vývoj emisí hlavních znečišťujících látek [v tis. tunách za rok, rok 1990 = 100 %]
|
|
|
|
|
|
Tuhé láky (prach)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Oxid uhelnatý
|
|
|
|
|
Těkavéorganické sloučeniny
|
|
|
|
Vývoj emisí oxidu siřičitého a oxidů
dusíku
Od konce 80. let lze tedy pozorovat
celkově klesající trend ve znečištění ovzduší ČR oxidem siřičitým i
prašným
aerosolem, který je výraznější po roce 1996. V severozápadních Čechách
a na Ostravsku je po roce 1996 patrný i pokles koncentrací oxidů
dusíku.
Rozložení ročních průměrných koncentrací oxidu
siřičitého, prašného
aerosolu,
oxidu
dusíku a klasifikace celkového hodnocení kvality
ovzduší byla Ministerstvem životního prostředí ČR a Českým
hydrometeorologickým ústavem pro roky 1990 a 2000 zpracovány do
srovnatelných
mapových podkladů.
V současné době je největším
znečišťovatelem
městského ovzduší doprava. Počet automobilů od roku 1990 neustále roste
a v Praze již dosáhl poměru dvou obyvatel na jedno osobní a dodávkové
vozidlo,
což je zhruba stejně jako ve velkoměstech západních zemí.
I když stoupl podíl aut s katalyzátory i prodej bezolovnatého benzínu, máme v provozu (zejména na venkově) vysoký podíl zastaralých vozidel. I přes postupnou obměnu vozidel, zvýšení podílu aut s řízenými katalyzátory a povinnou kontrolu emisí nelze očekávat podstatné snížení dusíku a uhlovodíku.
Ve městech a obcích se zlepší
situace i díky silničním obchvatům, rozvoji kombinované dopravy,
rozvoji
městské hromadné dopravy a podpoře železniční dopravy. Přesto lze
očekávat
postupný růst výskytu zvýšených koncentrací ozónu v přízemní vrstvě
atmosféry,
a to především ve velkých městech.
Významným úspěchem období po roce 1989 je fakt, že voda již zdaleka není považována jen za surovinu. Je chápána jako základní součást životního prostředí, na kterou je nutno pohlížet pouze v souvislosti s jeho ostatními složkami a kterou je třeba zachovat pro příští generace v co největším množství a v co nejlepší kvalitě.
V uplynulém desetiletí pokleslo evidované vypouštěné znečištění u BSK5 (biologická potřeba kyslíku) o více než 80 %, u nerozpuštěných látek o 80 %, u rozpuštěných anorganických solí o cca 40 %, u ropných látek o 90 % a u zjevné alkality a acidity o 80 %.
Jakost vod ovlivňují bodové zdroje
znečištění
(města a obce, průmyslové závody a objekty soustředěné zemědělské
živočišné
výroby). I po roce 2000 pokračuje snižování znečištění z bodových
zdrojů,
které započalo v roce 1990. K významnému snížení v uplynulém desetiletí
došlo v důsledku budování čistíren odpadních vod (ČOV) i rekonstrukcí a
intenzifikací čistíren stávajících.
V roce 1989 neměla velká města jako
Hradec Králové a Ústí nad Labem, Liberec a České Budějovice a 28
okresních
měst čistírny odpadních vod. Třetina všech provozovaných ČOV byla
postavena
po roce 1990.
Jakost povrchových i podzemních vod
také významně ovlivňují plošné (difúzní) zdroje znečištění, mezi něž
patří
hlavně znečištění ze zemědělského hospodaření, atmosférické depozice a
erozní splachy z terénu. Jejich podíl je podstatný zvláště u dusičnanů,
méně u fosforu. Je odlišný v různých oblastech ČR v závislosti na
hustotě
osídlení, podílu a způsobu čištění vypouštěných odpadních vod,
intenzitě
a způsobu zemědělského hospodaření a množství znečištění z
atmosférických
srážek.
Jakost vody v tocích se dlouhodobě
monitoruje ve státní síti, provozované ČHMÚ.
Celkově lze konstatovat, že v průběhu let 1990 - 2000 se jakost
vody v tocích výrazně zlepšila(obr5). Od roku 1991 došlo k
eliminaci
V. třídy jakosti vod (velmi silně znečištěná voda) jak na hlavních
tocích
(Labe, Vltava, Morava, Dyje a Odra), tak i na některých jejich
přítocích
(Cidlina, Mrlina, Klejnárka, Ostravice, Opava). K přechodu jakosti vody
z V. či IV. třídy (silně znečištěná voda) do III. třídy (znečištěná
voda)
došlo i v některých úsecích dalších toků (Radbuza, Mže, Úhlava, Tichá
Orlice,
Moravice a na přítocích horního úseku Moravy).
