Evropští politici si uvědomili
nezbytnost
přijetí mezinárodní dohody o krajině, kdy zhruba po šestiletém
vyjednávání
vznikla v říjnu roku 2000 ve Florencii, na konferenci ministrů Rady
Evropy,
Evropská úmluva o krajině (European
Landscape Convention). Výsledkem je úmluva (konvence) o
veškeré
evropské krajině, tedy nejen o té, která je nějak cenná či významná,
ale
také o krajině devastované, sídelní či kulturní. Cílem Úmluvy je
podpora
ochrany, managementu a péče o krajinu z hlediska udržitelného rozvoje,
kde krajinné plánování je chápáno jako trvalá prozíravá činnost,
zaměřená
na posílení, zkrášlení a obnovu krajiny.
Při vymezování přírodních krajin České republiky je zpravidla určujícím činitelem územní diferenciace konfigurace reliéfu a jeho členitost, na reliéfu pak závisí mezoklimatická stratifikace. Změnám klimatu s nadmořskou výškou, charakteru reliéfu a geologické stavbě pak odpovídá vertikální uspořádání zón s charakteristickým půdním krytem, biotou a určitým modifikovaným vodním režimem.
Příkladem individuální regionalizace jsou např. přírodní oblasti Hromádky (1968), přírodní krajinné mezochory Hynka, Trnky a Herbera (1984), nejnovější pochází od Hynka (2003).
Typologické jednotky jsou vyjádřeny
např. na mapě Fyzickogeografických regionů ČSR od Demka, Quitta a
Raušera
(1977) nebo na mapě Přírodních krajinných typů od Kolejky v
Atlase
životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR (1992).
Ve středověku došlo k poměrně
rozsáhlému
odlesnění (pokles lesnatosti na 10 %), a proto byly
přistoupeno
od konce 18. století k obnově lesa, zvláště na neúrodných půdách,
strmých
svazích, v méně osídlených a pohraničních oblastech, a v
některých
případech na dně vypuštěných bývalých středověkých rybníků. Na začátku
19. století se rozložení lesních a nelesních ploch stabilizovalo,
následné
změny souvisely s nastupující industrializací, pokračující urbanizací,
ale také s politickými změnami.
Harmonická kulturní krajina byla u
nás ve své podstatě z větší části nezáměrným vedlejším produktem života
agrární společnosti. Její základní organizace plně odrážela po staletí
získávanou technologickou zkušenost tradičního zemědělství a neméně
tradiční
vzorce sídelní kultury jejích obyvatel. Struktura plužin, sídel a
cestní
sítě se nadto podrobovala možnostem místa a rozměru dostupné výrobní a
dopravní technologie.
Po roce 1948 v souvislosti s kolektivizací a zakládáním JZD nastalo rozorávání mezí, v pozdějších letech se postoupilo k systematické “hospodářsko technické úpravě pozemků" podle “plánů souhrnných pozemkových úprav". Bylo tak rozoráno cca 450 000 ha luk, 240 000 ha mezí, 50 000 ha remízků, víc jak dvě třetiny polních cest a zlikvidováno kolem 45 000 km liniové zeleně. Odhaduje se, že tak bylo vykáceno několik desítek milionů stromů a sta miliony metrů čtverečních keřových porostů. Průměrná velikost pozemku se zvětšila téměř stokrát – z 23 arů v roce 1948 na 20 ha k roku 1990. Byla také vysušena převážná část mokřadů a napřímena a technicky upravena většina potoků a horních toků řek. To většinou v souvislosti s plošným odvodněním, které postihlo přes 1,5 milionu ha.
Během historického vývoje se na území České republiky vytvořily 4 základní funkční typy současné krajiny, které odrážejí prostorovou strukturu využití ploch:
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|||||||
| Celková výměra |
7 887
|
7 887
|
7 887
|
7 887
|
7 887
|
7 887
|
7 887
|
| Zemědělská půda |
4 280
|
4 279
|
4 280
|
4 284
|
4 282
|
4 280
|
4 277
|
| z toho: | |||||||
| orná půda |
3 143
|
3 098
|
3 091
|
3 101
|
3 096
|
3 082
|
3 075
|
| chmelnice |
11
|
11
|
11
|
11
|
11
|
11
|
11
|
| vinice |
16
|
16
|
16
|
16
|
15
|
16
|
16
|
| trvalé travní porosty |
902
|
946
|
953
|
947
|
950
|
961
|
966
|
| Nezemědělská půda |
3 607
|
3 608
|
3 607
|
3 603
|
3 605
|
3 607
|
3 610
|
| z toho: | |||||||
| lesní půda |
2 630
|
2 631
|
2 632
|
2 634
|
2 634
|
2 637
|
2 639
|
| vodní plochy |
159
|
159
|
159
|
159
|
159
|
159
|
160
|
Hlavními formami současného využití ploch (viz tabulka 1) jsou lesní porosty (jehličnaté, smíšené, listnaté), louky a pastviny, vodní plochy, pravidelně rozorávaná půda, ovocné sady a zahrady, vinohrady a chmelnice, silniční a železniční síť, zastavěné plochy (obytné, výrobní), devastované a nevyužité areály.
V ochraně přírody se pokračovalo i po roce 1945, v roce 1956 došlo k přijetí zákona č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody a začínají se vyhlašovat první velkoplošná chráněná území – národní parky (KRNAP,1963) a chráněné krajinné oblasti (CHKO Český ráj,1955), jejich počet postupně rostl, ale zároveň se celkově zhoršovala kvalita životního prostředí a docházelo k devastaci přírodního prostředí. V roce 1977 byla vyhlášeny i první biosférické rezervace Křivoklátsko a BR Třeboňsko.
K významným změnám v ochraně přírody
došlo po roce 1989, kdy v roce 1992 byl přijat zákon č. 114/1992 Sb.
ochraně
přírody a krajiny a další zákony důležité pro oblast životní prostředí.
Program péče o krajinu sleduje od roku 1996 zvýšení stability krajiny a její biologické rozmanitosti – biodiverzity. Vytváří tím předpoklady pro obnovení půdoochranných, protierozních, vodohospodářských a krajinotvorných funkcí a pro ochranu přírody včetně kulturního dědictví venkova.
Revitalizace říčních systémů představuje realizaci takových opatření na vodních tocích, nádržích a jejich povodích, která vedou jak k postupné obnově a stabilizaci vodního režimu v krajině, jenž byl v minulosti narušen necitlivými zásahy a nevhodným způsobem hospodaření, tak i k obnově a tvorbě prvků systémů ekologické stability vázaných na vodní režim. Těmito úpravami dochází nejen ke zvýšení retenční schopnosti krajiny, ale zvyšuje se i biologická rozmanitost, a tím stabilita jednotlivých krajinných prvků i krajiny jako celku.
Program obnovy
venkova,
zajišťovaný v gesci Ministerstva pro místní rozvoj, je zaměřen na
participaci
venkovského obyvatelstva při obnově venkova s využitím místních tradic
za aktivní účasti občanských spolků a sdružení. Soustředí se na rozvoj
hospodářství obcí, jejich stavební obnovu, výstavbu občanské
vybavenosti
a technické infrastruktury a rovněž na péči o krajinu. V rámci tohoto
programu
je zdůrazněna nutnost vypracování příslušné koncepce (zpracování
územních
plánů nebo urbanistických studií a místních programů obnovy), která
musí
předcházet vlastní realizaci místních programů. V rámci Programu obnovy
venkova jsou dotována jen ta opatření, která nelze finančně zajistit z
jiných dotačních titulů nebo státních fondů.
