wz

Krajiny a ochrana přírody České republiky


Návrat na hlavní stránku

Obsah

  1. Úvod
  2. Přírodní krajiny
  3. Kulturní krajiny
  4. Ochrana přírody a krajiny
  5. Krajinotvorné programy
  6. Podklady pro seminář
  7. Odkazy na další zdroje

Chráněná území České republiky


Úvod

Dlouhým vývojem se na povrchu naší planety vyvinuly původní přírodní krajiny, tj. krajiny utvářející se jen působením přírodních krajinotvorných procesů. V dalším vývoji se působením  přírodních i kulturních (v nejširším slova smyslu) procesů včetně jejich interakce začínají utvářet krajiny kulturní, a to jak přírodním velmi blízké, tak i krajiny lidskými aktivitami a procesy velmi zdevastované.

Evropští politici si uvědomili nezbytnost přijetí mezinárodní dohody o krajině,  kdy zhruba po šestiletém vyjednávání vznikla v říjnu roku 2000 ve Florencii, na konferenci ministrů Rady Evropy, Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention).  Výsledkem je úmluva (konvence) o veškeré evropské krajině, tedy nejen o té, která je nějak cenná či významná, ale také o krajině devastované, sídelní či kulturní. Cílem Úmluvy je podpora ochrany, managementu a péče o krajinu z hlediska udržitelného rozvoje, kde krajinné plánování je chápáno jako trvalá prozíravá činnost, zaměřená na posílení, zkrášlení a obnovu krajiny.
 

Přírodní krajiny

Každou krajinu můžeme popsat dvěmi základními způsoby, a to buď zdůrazněním jedinečných vlastností složek a vazeb mezi nimi nebo krajinného celku, kterými se odlišuje od jiných regionů – tak se charakterizují individuální krajiny, neopakovatelné v prostoru a v čase (např. třeboňská či krkonošská krajina). Druhý způsob spočívá v hledání obecných společných vlastností složek, vazeb nebo celku, které danou krajinu odlišují od okolí, ale podobná území se odděleně vyskytují opakovaně v prostoru a v čase, tak se vymezují typologické krajiny (např. krasové krajiny).   Výsledkem jsou individuální nebo typologické jednotky. Pro vymezování přírodních krajin (fyzickogeografických komplexů) se používají nejrůznější kritéria a regionalizační metody.

Při vymezování přírodních krajin České republiky je zpravidla určujícím činitelem územní diferenciace konfigurace reliéfu a jeho členitost, na reliéfu pak závisí mezoklimatická stratifikace. Změnám klimatu s nadmořskou výškou, charakteru reliéfu a geologické stavbě pak odpovídá vertikální uspořádání zón s charakteristickým půdním krytem, biotou a určitým modifikovaným  vodním režimem.

Příkladem individuální regionalizace jsou např. přírodní oblasti Hromádky (1968), přírodní krajinné mezochory Hynka, Trnky a Herbera (1984), nejnovější pochází od Hynka (2003).

Krajinné mezochory

Typologické jednotky jsou vyjádřeny např. na mapě Fyzickogeografických regionů ČSR od Demka, Quitta a Raušera (1977) nebo na mapě Přírodních krajinných typů od Kolejky  v Atlase životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR (1992).
 

Kulturní krajiny

Využití ploch (land use)  je jedním z hlavních fyziognomických prvků současné krajiny. Uvědomělé přetváření krajiny začalo neolitickou revolucí, kdy byly pozměňovány nejcitlivější části krajinných ekosystémů (rostlinstvo, živočišstvo, vodní režim), a to především v důsledku rozšiřování zemědělských ploch. Další změny, spojené s rozvojem těžby surovin a vznikem rozsáhlých urbanizovaných celků, se projevily v nové modelaci reliéfu, změně říční sítě a dalším rozšiřování zemědělských ploch.
V souvislosti se středověkou kolonizací (hornickou, pasteveckou, dřevařskou) se pod antropogenní tlak dostala většina našeho území. Protože zesílení antropogenního působení probíhalo v jednotlivých dílčích vlnách, často s významným oslabením nebo přerušením  antropogenního vlivu, využívání ploch mělo selektivní charakter. Nejvíce využívány byly vždy plochy nejblíže lidským aktivitám.

Ve středověku došlo k poměrně rozsáhlému odlesnění (pokles lesnatosti na 10  %),  a proto byly přistoupeno od konce 18. století k obnově lesa, zvláště na neúrodných půdách, strmých svazích, v méně osídlených a  pohraničních oblastech, a v některých případech na dně vypuštěných bývalých středověkých rybníků. Na začátku 19. století se rozložení lesních a nelesních ploch stabilizovalo, následné změny souvisely s nastupující industrializací, pokračující urbanizací, ale také s politickými změnami.
Harmonická kulturní krajina byla u nás ve své podstatě z větší části nezáměrným vedlejším produktem života agrární společnosti. Její základní organizace plně odrážela po staletí získávanou technologickou zkušenost tradičního zemědělství a neméně tradiční vzorce sídelní kultury jejích obyvatel. Struktura plužin, sídel a cestní sítě se nadto podrobovala možnostem místa a rozměru dostupné výrobní a dopravní technologie.

Po roce 1948 v souvislosti s kolektivizací a zakládáním JZD nastalo rozorávání mezí, v pozdějších letech se postoupilo k systematické “hospodářsko technické úpravě pozemků" podle “plánů souhrnných pozemkových úprav". Bylo tak rozoráno cca 450 000 ha luk, 240 000 ha mezí, 50 000 ha remízků, víc jak dvě třetiny polních cest a zlikvidováno kolem 45 000 km liniové zeleně. Odhaduje se, že tak bylo vykáceno několik desítek milionů stromů a sta miliony metrů čtverečních keřových porostů. Průměrná velikost pozemku se zvětšila téměř stokrát – z 23 arů v roce 1948 na 20 ha k roku 1990. Byla také vysušena převážná část mokřadů a napřímena a technicky upravena většina potoků a horních toků řek. To většinou v souvislosti s plošným odvodněním, které postihlo přes 1,5 milionu ha.

Během historického vývoje se na území České republiky vytvořily 4 základní funkční typy současné krajiny, které odrážejí prostorovou strukturu využití ploch:

  1. technizovaná a urbanizovaná krajina, kterou tvoří městské a venkovské zastavěné plochy v intravilánech, výrobní plochy, rekreační zástavba chatových osad, silnice, dálnice, železnice, plavební kanály, umělé vodní plochy, těžební a devastované areály,
  2. zemědělská krajina, kde je převaha orné půd (polní krajiny), trvale travních porostů (luční krajiny), orné půdy s výrazným podíl vinohradů, sadů, chmelnic, rybníků,
  3. zemědělsko-lesní krajina je tvořena mozaikou lesů a polí, lesů a luk, lesů a rybníků,
  4. lesní, luční a skalní krajina zahrnuje areály jehličnatých, smíšených a listnatých lesů, kosodřevina, horské louky, vystupující skalní podklad
Tabulka 1. Bilance půdy - stav k 31. 12., 1995- 2001
(upraveno podle Statistické ročenky životního prostředí ČR)
 
Ukazatel 
1995 
1996 
1997 
1998 
1999 
2000 
2001 
tis. ha 
Celková výměra 
7 887 
7 887 
7 887 
7 887 
7 887 
7 887 
7 887 
Zemědělská půda 
4 280 
4 279 
4 280 
4 284 
4 282 
4 280 
4 277 
z toho:               
   orná půda 
3 143 
3 098 
3 091 
3 101 
3 096 
3 082 
3 075 
   chmelnice 
11 
11 
11 
11 
11 
11 
11 
   vinice 
16 
16 
16 
16 
15 
16 
16 
   trvalé travní porosty 
902 
946 
953 
947 
950 
961 
966 
Nezemědělská půda 
3 607 
3 608 
3 607 
3 603 
3 605 
3 607 
3 610 
z toho:               
   lesní půda
2 630 
2 631 
2 632 
2 634 
2 634 
2 637 
2 639 
   vodní plochy 
159 
159 
159 
159 
159 
159 
160 

Hlavními formami současného využití ploch (viz tabulka 1) jsou lesní porosty (jehličnaté, smíšené, listnaté), louky a pastviny, vodní plochy, pravidelně rozorávaná půda, ovocné sady a zahrady, vinohrady a chmelnice, silniční a železniční síť, zastavěné plochy (obytné, výrobní), devastované a nevyužité areály.

Ochrana přírody a krajiny

Nedílnou součástí péče státu o životní prostředí a zejména jejím praktickým projevem je ochrana přírody a krajiny. I přes značnou devastaci životního prostředí v České republice má u nás ochrana přírody dlouhou historii a drží řadu primátů z pohledu nejen evropského, ale i světového. Za vůbec první písemný dokument ve formě zákona, věnující mj. také problematice ochrany přírody, je považován Maiestas carolina (1355), ve kterém Karel IV. zavádí hájení zvěře a ochranu lesa. V roce 1838 byla vyhlášena ochrana území ležícího v Novohradských horách, dnešní Národní přírodní rezervace Žofínský prales. V roce 1858 byla vyhlášena ochrana Boubína, začátkem 20. století přibyla území další (Šerák a Keprník, Labský důl, Javořina, Černé a Čertovo jezero).

V ochraně přírody se pokračovalo i po roce 1945, v roce 1956 došlo k přijetí zákona č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody a začínají se vyhlašovat první velkoplošná chráněná území – národní parky (KRNAP,1963) a chráněné krajinné oblasti (CHKO Český ráj,1955), jejich počet postupně rostl, ale zároveň se celkově zhoršovala kvalita životního prostředí a docházelo k devastaci přírodního prostředí. V roce 1977 byla vyhlášeny i první biosférické rezervace Křivoklátsko a BR Třeboňsko.

K významným změnám v ochraně přírody došlo po roce 1989, kdy v roce 1992 byl přijat zákon č. 114/1992 Sb. ochraně přírody a krajiny a další zákony důležité pro oblast životní prostředí.
 
 

Krajinotvorné programy

Jednou z priorit státní environmentální  politiky a nástrojem k realizaci konkrétních opatření pro zlepšení kvality ekosystémů  jsou krajinotvorné programy

Program péče o krajinu sleduje od roku 1996 zvýšení stability krajiny a její biologické rozmanitosti – biodiverzity. Vytváří tím předpoklady pro obnovení půdoochranných, protierozních, vodohospodářských a krajinotvorných funkcí a pro ochranu přírody včetně kulturního dědictví venkova.

Revitalizace říčních systémů představuje realizaci takových opatření na vodních tocích, nádržích a jejich povodích, která vedou jak k postupné obnově a stabilizaci vodního režimu v krajině, jenž byl v minulosti narušen necitlivými zásahy a nevhodným způsobem hospodaření, tak i k obnově a tvorbě prvků systémů ekologické stability vázaných na vodní režim. Těmito úpravami dochází nejen ke zvýšení retenční schopnosti krajiny, ale zvyšuje se i biologická rozmanitost, a tím stabilita jednotlivých krajinných prvků i krajiny jako celku.

Program obnovy venkova, zajišťovaný v gesci Ministerstva pro místní rozvoj, je zaměřen na participaci venkovského obyvatelstva při obnově venkova s využitím místních tradic za aktivní účasti občanských spolků a sdružení. Soustředí se na rozvoj hospodářství obcí, jejich stavební obnovu, výstavbu občanské vybavenosti a technické infrastruktury a rovněž na péči o krajinu. V rámci tohoto programu je zdůrazněna nutnost vypracování příslušné koncepce (zpracování územních plánů nebo urbanistických studií a místních programů obnovy), která musí předcházet vlastní realizaci místních programů. V rámci Programu obnovy venkova jsou dotována jen ta opatření, která nelze finančně zajistit z jiných dotačních titulů nebo státních fondů.
 

Podklady pro seminář

Diskuzní otázky

  1. Historický vývoj kultivace krajiny
  2. Územní systémy ekologické stability v ČR
  3. Přírodní krajiny ČR
  4. Ochrana přírody a krajiny v ČR – legislativa, zvláště chráněná území a jejich problémy, NATURA 2000
  5. Nevládní ekologické organizace

Doporučená literatura:

Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR. GgÚ ČSAV, Brno 1992
Statistická ročenka životního prostředí České republiky
www-stránky: 

Odkazy na další zdroje 


birds

Návrat na hlavní stránku

Nahoru