wz

Geomorfologický vývoj a geomorfologické regiony České republiky


Návrat na hlavní stránku

Obsah

  1. Celkové rysy reliéfu
  2. Morfoskulptura České vysočiny
  3. Morfoskulptura Západních Karpat
  4. Podklady pro seminář
  5. Odkazy na další zdroje
Geomorfologické členění České republiky
(názvy geomorfologických jednotek)
Geomorfologické členění

                                                                                                                                              zdroj: www.trasovnik.cz

Celkové rysy reliéfu

Reliéf České republiky je poměrně různorodý a pestrý. Základním rysem reliéfu je rozdíl mezi starší Českou vysočinou na západě a výběžky mladého pásemného pohoří Karpat na východě. Česká vysočina vznikla vrásněním v prvohorách a ve třetihorách získala tvar velké kotliny lemované na JZ, SZ a SV pohraničními pohořími a na JV pozvolněji přecházející k pruhu sníženin před čelem mladých karpatských pohoří.

Nejvyšším bodem České republiky je Sněžka (1 602 m n. m.), nejnižším bodem ČR je výtok Labe z ČR (115 m n. m.). Poměrně hustá síť vodních toků prořezává jak okrajová pohoří, tak i tabule a ploché pahorkatiny ve středu „české kotliny“. Karpaty zasahují jen do východní části ČR výběžky Západních Karpat hraničním pruhem sníženin (Vněkarpatské sníženiny) a pak pokračují protáhlými hřbety a sníženinami flyšových Karpat. Nejvyšším bodem Západních Karpat na území ČR je Lysá hora (1323 m n. m.) v Moravskoslezských Beskydech, nejnižším místem je soutok Dyje s Moravou (149 m n. m.).

Současné povrchové tvary jsou výsledkem dlouhého geomorfologického vývoje, který můžeme geomorfologickými metodami sledovat od druhohor. Dnešní vzhled reliéfu je výsledkem působení endogenních sil , které vytvořily morfostrukturu, a exogenních sil, které vytvořily tzv. morfoskulpturu. Ve vývoji reliéfu se střídala období silnějšího působení vnitřních sil s obdobími relativně klidnějšími. Na vývoj reliéfu působily změny klimatu, kdy se na našem území vystřídaly od druhohor různé typy podnebí (vlhké tropické, teplé savanové, suché, mírně vlhké, chladné).

 Vzhledem ke změnám podnebí v geologické minulosti působily v jednotlivých obdobích na vývoj reliéfu odlišné soubory reliéfotvorných pochodů, reliéf je proto polygenetický. Koncem druhohor a na začátku starších třetihor byly geomorfologické procesy vyvolávány teplým savanovým podnebím se suchou zimou. Ve středním oligocénu byla období se suchým podnebím, které bylo vystřídáno vlhkým tropickým podnebím trvajícím až do středního miocénu. Poté až do poloviny pliocénu působily opět pochody  teplého savanového podnebí Na rozhraní spodního a svrchního pliocénu se však vyskytla opětovně suchá fáze, která byla později vystřídána mírně teplým a vlhkým podnebím. Postupné ochlazování na konci třetihor (ve svrchním pliocénu) vedlo pak v pleistocénu ke střídání dob ledových a meziledových (mírně teplé a vlhké podnebí).
 

Morfoskulptura České vysočiny

Po vyvrásnění v prvohorách prodělala Česká vysočina několik fází zarovnávání. Nestarší zarovnaný povrch, který můžeme geomorfologickými metodami doložit, je tzv. předkřídový zarovnaný povrch, který můžeme sledovat podél okraje České tabule tvořené křídovými horninami v místech, kde tyto byly odnosem odstraněny a byl obnažen povrch, na nějž se usazovaly v mělkém moři. Místy jsou na tomto povrchu dokonce uchovány zvětraliny.

V teplém savanovém podnebí konce druhohor a počátku třetihor se vyvinul tzv. starotřetihorní (paleogenní) zarovnaný povrch (pediplén). Jeho zbytky zachované pod oligocenními a neogenními usazeninami v podkrušnohorských pánvích ukazují, že v druhé polovině třetihor byla na něm vyvinuta tropická (kaolinická) zvětralinová kůra dosahující mocnosti až přes 100 m. V suchém podnebí oligocénu se na zvětralinách vytvořila odolná křemitá kůra, jejíž zbytky jsou nyní roztroušeny po celém povrchu České vysočiny jako volné balvany celistvých křemenců (tzv. sluňáky).

 Vlivem tektonických pohybů mezi staršími a mladšími třetihorami byl starotřetihorní zarovnaný povrch České vysočiny zvlněn a v místech největšího napětí vznikaly hrástě a prolomy. V prolomech a prohybech zemské kůry se zadržovala voda a vznikala průtočná jezera. Tak tomu bylo v mladších třetihorách v Podkrušnohoří, v jižních Čechách, v okolí Plzně, Dačic, Jemnice, Jihlavy, Žďáru nad Sázavou, v podhůří Orlických hor a na dalších místech.

 Vznik zlomů a pohyby ker zemské kůry byly provázeny sopečnou činností, která se jednak soustředila do oblasti dnešního Českého středohoří a Doupovských hor a jednak se projevila rozptýleně v různých místech severní části České vysočiny. Sopečná činnost se projevila hlavně ve 3 fázích, a to v hlavní - na rozhraní mezi staršími a mladšími třetihorami, a dvou vedlejších -1. vedlejší – ve svrchním miocénu a 2. vedlejší – na rozhraní pliocénu a pleistocénu. Rozsáhlé sopečné tvary vytvořené hlavně v hlavní sopečné fází vlivem teplého a vlhkého klimatu podléhaly rychlému rozrušení a odnosu.

 Východní okraj České vysočiny byl v mladších třetihorách několikrát zaplaven mořem z karpatské čelní hlubiny. Miocénní mořské sedimenty spočívají místy přímo na skalních horninách, jinde na předmiocenních zvětralinách (např. Šatov nedaleko Znojma). Ukazuje to, že odnos tropických zvětralin starotřetihorního zarovnaného povrchu byl rozdílný od místa k místu. Spodnobadenské mořské usazeniny nacházíme v pruhu od Znojma přes Jaroměřice, Třebíč, Tišnov k Ústí nad Orlicí (za dnešním hlavním evropským rozvodím). Mořské sedimenty se ukládaly i ve sníženině Malé Hané, v údolích a prolomech východního okraje České vysočiny.
 V tropickém podnebí vznikly v krasových oblastech tvořených vápenci a mramory tvary tropického krasu s kuželovitými vrchy (mogoty – např. okolí Supíkovic ve Slezsku, u Hranic na Moravě aj.). Výrazné tvary tropického podnebí vznikaly v žulových oblastech . Byly to především tzv. ostrovní hory, které jsou nejlépe vyvinuty v Žulovské pahorkatině, ale nacházejí se také  ve Středočeské pahorkatině, v Novohradských horách a jinde.
 Pro vývoj povrchových tvarů České vysočiny měl značný význam konec mladších třetihor (pliocén). V tomto období byl na většině území dokončen odnos tropických zvětralin, který v teplém savanovém a suchém podnebí probíhal cestou rovnoběžného ústupu svahů. Odnosem zvětralin bylo obnaženo rozhraní mezi zvětralinami a nezvětralými horninami (tzv. bazální zvětrávací plocha). Tím vznikl v České vysočině nový zarovnaný povrch, tzv. etchplén. Jedná se o sečný povrch, který zarovnává různě odolné horniny, avšak současně je ve značné míře přizpůsoben nerovnostem bazální zvětrávací plochy v souvislosti s různou odolnosti hornin vůči tropickému zvětrávání čímž vznikají regionální rozdíly ve výškové členitosti reliéfu.

  Současně se vznikem etchplénu však dochází i ke vzniku úpatních zarovnaných povrchů v důsledku rovnoběžného ústupu svahů. V pliocénu byly položeny základy pro tvorbu současné říční sítě. V okrajových pohořích se řeky vlivem pokračujících zdvihů hřbetů-hrástí zařezávají. Dochází k prohlubování údolí a zvláště na východním okraji České vysočiny dochází k obnažení předmiocenní říční sítě. I pliocénu v České vysočině existovala jezera, zejména v jižních Čechách a v podkrušnohorských pánvích. Nacházíme je však i v okolí Plzně, Prahy a v podhůří Orlických hor. Rozsáhlé jezero bylo i v Hornomoravském úvalu, jehož dnešní obrysy vznikly právě v pliocénu. Vznikají i prolomy Mohelnické brázdy a Šumperské kotliny vyplněné jezerními a říčními sedimenty.

 Ve čtvrtohorách pokračoval celkový zdvih České vysočiny, zejména patrný u okrajových pohoří. Změny podnebí vedly k říční akumulaci a  v souvislosti  se zdvihem ke vzniku hlubokých údolí s řadou akumulačních říčních teras. Ve středním a mladším pleistocénu se ze severu k úpatí České vysočiny přiblížil pevninský ledovec, který zasáhl i na naše území. Výrazné ledovcové tvary jsou zachovány zejména v severovýchodní části České vysočiny (např. v Žulovské pahorkatině a Jindřichovické pahorkatině ve Slezsku).

 Horské ledovce vznikly v Krkonoších, na Šumavě a v Hrubém Jeseníku. Většina České vysočiny však ležela v oblasti před čelem pevninského ledovce, kde panovalo chladné podnebí a působily kryogenní pochody. V pohořích a členitých vrchovinách vznikly v pásmu mrazové pouště kryoplanační terasy s izolovanými skalami (tors), skalními hradbami a balvanovými moři. Značný vliv na tvářnost reliéfu mělo usazování spraší větry vanoucími převážně od severozápadu. Hlavními liniemi odnosu v periglaciální oblasti byly mělké protáhlé sníženiny zvané úpady (delleny). Jejich vznik souvisí s výskytem dlouhodobě zmrzlé půdy-permafrostu, jehož mocnost činila i více než 100 metrů. S permafrostem souvisí i vznik periglaciálních úpatních povrchů zvaných kryopedimenty.
 V holocénu se stává postupně významným činitelem ve vytváření reliéfu České vysočiny člověk, který jednak urychluje nebo zpomaluje chod přírodních reliéfotvorných pochodů a jednak vytváří antropogenní tvary.
 

Morfoskulptura Západních Karpat na území České republiky

 Západní Karpaty zasahují na území ČR Vněkarpatskými sníženinami a Vnějšími Západními Karpatami. Reliéf Vnějších Západních Karpat prošel ve třetihorách, podobně jako reliéf České vysočiny, několika fázemi zarovnávání, které byly přerušovány obdobími intenzivních pohybů zemské kůry. Vývoj reliéfu lze rekonstruovat podle zbytků zarovnaných povrchů.

Reliéf Vnějších Západních Karpat značně ovlivnily pleistocénní kryogenní pochody. Na vrcholech vrchovin a hornatin vznikly kryoplanační terasy, při úpatí svahů se tvořily rozsáhlé úpatní haldy. V méně odolných horninách při úpatí vznikly kryopedimenty (zejména ve Středomoravských Karpatech). Četná jsou sklonově nesouměrná údolí a úpady.

 Vývoj Vněkarpatských sníženin (s výjimkou Hornomoravského úvalu) začíná po ústupu badenského moře. Na obnaženém povrchu pobřežní nížiny se organizuje stromovitá říční síť vodních toků. V Hornomoravském úvalu je ve svrchním pliocénu a spodních čtvrtohorách jezero, která má odtok přes část Středomoravských Karpat v prostoru Napajedelské brány a v jistém období pravděpodobně i Vyškovskou bránou.

 V průběhu kontinentálního pleistocenního zalednění zasahuje do Ostravské pánve, Moravské brány a přilehlých okrajů Vnějších Západních Karpat i České vysočiny pevninský ledovec. V Ostravské pánvi vzniká ledovcem hrazené (proglaciální) jezero. V průběhu zalednění ledovec dosáhl Moravskou bránou až na hlavní evropské rozvodí a jeho tavné vody protékaly do povodí Bečvy.

 Ve Vídeňské pánvi bylo ještě v pliocénu moře, které se postupně měnilo v jezero. Po ústupu jezera se rovněž vytváří říční síť. V chladných obdobích pleistocénu dochází v kombinaci s poklesovými pohyby k říční akumulaci. Mladé pohyby zemské kůry měly podíl na mocné akumulaci středních teras řeky Dyje, Jevišovky, Jihlavy, Svratky a Svitavy v Dyjsko-svrateckém úvalu, které mají tvary rozsáhlých náplavových kuželů. Náplavové kužely značných rozměrů jsou vyvinuty i v Hornomoravském úvalu při úpatí zlomového západního svahu Nízkého Jeseníku a zejména při úpatí Moravskoslezských Beskyd. Na říční terasy navazují úpatní povrchy vzniklé v chladných obdobích starších čtvrtohor (kryopedimenty). I zde byly hlavními liniemi odnosu, za přítomnosti permafrostu, úpady, které vytvářejí poměrně hustou síť. Četná jsou sklonově nesouměrná údolí podmíněná rozdíly v průběhu kryogenních pochodů.
 

Podklady pro seminář

  1. Charakterizujte jednotlivé etapy vývoje reliéfu České vysočiny.
  2. Popište etapy vývoje reliéfu Karpat.
  3. Vysvětlete vazby mezi podnebím, rostlinným krytem a procesy, které probíhaly v pleistocénu. (příčiny zalednění, kvartérní klimatický cyklus,procesy v zaledněných oblastech, procesy v nezaledněných oblastech).
  4. Významné systémy říčních teras v ČR – vznik, stavba, výskyt a praktický význam.
  5. Široké údolní nivy v ČR – vznik, stavba, výskyt a praktický význam.
  6. Krasový reliéf – vznik, tvary reliéfu, výskyt
  7. Skalní města ČR – vznik, tvary, výskyt
  8. Orografická / geomorfologická členění území České republiky – jejich vývoj a současný stav

Doporučená literatura

Czudek, T.: Reliéf Moravy a Slezska v kvartéru. Sursum, Tišnov, 1997
Demek,  J.  (edit.): Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Academia, Praha 1987
Hynek, A., Trnka, P., Herber, V.: Přírodní krajinné mezochory Československa. Brno, 1984.
Zeman, A., Demek, J.: Kvartér. Geologie a geomorfologie. SPN, Praha, 1984
Hromádka, J. Sborník ČSSZ, LXI, 1956 (články J. Hromádky, s. 161-1980, 265-299)
Kartografický přehled 9, 1955, s. 58-64
Národní atlas ČSSR
Krejčí, J.:  in Studia geographica 1, GgÚ ČSAV, Brno 1969
 

Odkazy na další zdroje


birds

Návrat na hlavní stránku

Nahoru