wz

Biota České republiky


Návrat na hlavní stránku

Obsah

  1. Vliv geografické polohy a abiotických faktorů na biotu ČR
  2. Biogeografické členění ČR
  3. Podklady pro seminář
  4. Odkazy na další zdroje

Vliv geografické polohy a abiotických faktorů na biotu ČR

Z biogeografického hlediska mají české země klíčové postavení, které je dáno:

Vliv polohy

Díky poloze se u nás vždy prolínaly vlivy nejen chladného  severu a teplého jihu, ale i oceánského západu a  kontinentálního východu, které byly usměrňovány klimatickými,  půdními a orografickými poměry.

Geologická stavba

Celkový ráz území ovlivňuje rozhodujícím způsobem jeho  geologická stavba.
Geologický podklad - substrát - působí především svým  chemismem. Značný význam mají ovšem i jeho fyzikální  vlastnosti, které určují ráz zvětrávání, ovlivňují utváření  reliéfu i přípravu a přísun materiálu pro tvorbu půd. Všechny  tyto děje pak působí zpětně na vlastní substrát, což platí i  pro organismy žijící na jeho povrchu.

Substráty lze rozdělit podle fyzikálních vlastností do dvou  velkých skupin. Prvou představují pevné, kamenitě větrající  horniny, které vytvářejí skalní výchozy a kamenité sutě.  Patří sem naprostá většina hornin krystalinika, proterozoika  a staršího paleozoika, z druhohor především vápence a pak  většina vyvřelin, a to i nejmladších.
Opakem jsou nezpevněné zeminy druhé skupiny, především  kvartérní hlíny, spraše a písky, terciérní jíly a písky, dále  některé polopevné, jako křídové a třetihorní slíny i některé  jílovce permokarbonu. Některé horniny ve vhodných polohách  sice vytvářejí skály, často v podobě strmých stěn a věží,  jinak však produkují jemnozrnné zvětraliny bez většího podílu  sutě. Sem patří většina křídových a permokarbonských pískovců  a mnohá souvrství karpatského flyše. Tyto horniny, jakož i  hrubší štěrky, které vytvářejí drobný skelet, zaujímají  přechodné postavení. Mnohé horniny krystalinika, především  hlubinné vyvřeliny v místech, kde probíhá dlouhodobé větrání,  se rozpadají na hrubý písek a vytvářejí tak hluboké půdy  s nízkým podílem kamenitého skeletu.

Na skalní podklad se váže množství rostlin, které rostou jen  v místech skalních výchozů (např. tařice skalní, lomikámen  vždyživý aj.), další (např. tařinka horská) místy přecházejí  i na horniny přechodné, např. křídové slínovce nebo vápnité  pískovce, popř. tufy bazických vyvřelin. Opakem jsou  rostliny, které s skalním podkladům vyhýbají, především  všechny druhy nížinných niv a slanisk, druhy vyhledávající  těžké hluboké substráty (např. srpice barvířská), i druhy  vátých písků.

Na základě chemismu, popř. petrografického složení, je účelné  vyčlenit především substráty extrémních vlastností, jejichž  vliv je nejnápadnější u nelesní vegetace:
Na prvním místě je třeba uvést vápence a dolomity  (v českých zemích jen málo). Vápence přestavují nejen podklad  s velmi jednostranným chemismem, ale vytvářejí i zvláštní  reliéf, daný pochodem krasovění podmíněným jejich  rozpustností. Vystupují četnými skalními výchozy, ať již  v podobě stěn kaňonů, hřebenáčů a věží, nebo v drobných  tvarech, jako jsou škrapy, a dále se vyznačují tvary  podmíněnými vznikem podzemních dutin, jako jsou propasti nebo  závrty. To vše podstatně zvyšuje stanovištní diverzitu  a spolu s přemírou bází umožňuje rozvoj vápnomilných druhů  i celých společenstev, jimiž se krasové oblasti nápadně  odlišují od nekrasového okolí. Soubor všech ekologických jevů  význačných pro tyto oblasti označujeme jako krasový fenomén.  V ČR jsou jen tři vápencové oblasti, kde se setkáváme  s krasovým fenoménem v plném vývoji - Český a Moravský kras  a Pavlovské vrchy. Ostatní vápencová území jsou příliš malá  a vápencový podklad je v nich většinou nedostatečně odkrytý,  takže zde již nelze hovořit o krasovém fenoménu, nýbrž  nejvýše o jeho fragmentech.

Pozornost zaslouží i vápence sladkovodní, jako jsou  travertiny, almy a jezerní křídy, na něž se váží pozoruhodná  společenstva kalcitrofních bažin, popř. i vodních nádrží.  Ostatní vápnité horniny a zeminy sice obsahují vápník  v uhličitanové podobě, ale postrádají charakteristický typ  reliéfu i vodní režim krasových oblastí. Poskytují vhodná  stanoviště celé řadě vápnomilných druhů, ale nemohou se na  nich rozvinout skalní společenstva význačná pro kras. Zmínku  zde zasluhují bílé stráně, tj. slínová obnažení v dolním  Poohří a Polabí, i skalní partie vápnitých rokytenských  slepenců v permokarbonu v okolí Moravského Krumlova, jejichž  vegetace se již značně blíží poměrům v krasu.

Další skupinu tvoří ultrabazické vyvřeliny, popř. horniny  přeměněné. Zde na prvém místě je třeba uvést serpentinity  (hadce), tvořící menší ostrůvky v krystaliniku. Vyznačují se  přebytkem hořčíku za nedostatku vápníku a pokud tvoří  dostatečně čerstvé skalní výchozy, zejména v údolích řek  (Mohelno, Sedlický potok v povodí Želivky) nebo na vrcholech  (Mnichovské hadce u Mariánských Lázní), hostí zcela svérázné  fytocenózy. Třetihorní čediče a příbuzné vyvřeliny ovlivňují  vegetaci jak svou minerální silou, tak svou morfologií. Četné  exponované skály a prudké srázy, jakož i mocné balvanité sutě  - droliny - propůjčují mladovulkanickým okrskům svérázný  vzhled a představují zejména v suchých teplých oblastech  stanoviště mnoha xerotermních reliktů. Mimořádné postavení v  tomto směru má České středohoří (Lounské středohoří), kde se  kombinuje čedičový podklad s extrémně suchým podnebím. Starší  vyvřeliny, především paleozoické diabasy a proterozoické  spility, hrají významnou roli ve skalnatých údolních  zářezech. Hostí vybranou xerotermní vegetaci s některými  význačnými druhy, např. česnekem tuhým. Jejich půdy, zejména  na spilitech, bývají natolik karbonátově vápnité, že na nich  rostou i typická pěchavová společenstva s lomikámenem  vždyživým. Bazické horniny krystalinika, jako jsou gabra,  amfibolity, skarny a některé typy metabazitů, se sice liší od  svého okolí tvořeného kyselými členy, ale stanoviště se  uplatňují daleko méně než horniny nepřeměněné, což obvykle  souvisí s příliš pomalým uvolňováním příslušných živin do  půdy.

Opakem bazických hornin jsou substráty s velmi nízkým  obsahem živin, tvořené především křemenem. Jsou to hlavně  proterozoické buližníky, kambrické slepence a ordovické  křemence (a ovšem i kvarcity metamorfika), které co do  chemismu představují jeden z našich nejchudších podkladů,  díky své odolnosti však vytváří skalní útvary, na jejichž  úpatí se obvykle hromadí balvanité sutě, často porostlé  bohatými smíšenými lesy svazu Tilio-Acerion s nitrofilním  podrostem.
Obdobně chudé, ale po fyzikální stránce zcela odlišné,  jsou kvádrové pískovce české křídy, vytvářející úzké kaňony s  výraznou inverzí i skalní věže, a také čisté váté písky v  nížinách jako stanoviště nejtypičtější psammofilní vegetace.
Ostatní horniny tvoří celou škálu podkladů, spojující oba  popsané extrémy.

Zmínky zaslouží i horniny nebo soubory hornin některých  útvarů, které vytvářejí rozlehlejší území a vtiskují jim  určitý ráz. Jde především o horniny krystalinika, s výjimkou  pásem tzv. pestré série s vložkami vápenců a bazik, dále o  horniny karpatského flyše, kulmu a permokarbonu, které s  výjimkou některých územně nevelkých partií vytvářejí krajiny  s malou stanovištní diverzitou, vyznačující se často  nepřítomností určitých druhů.

Zvláštní význam mají vápnité pleistocénní spraše, které se  u nás vyskytují obvykle v polohách nižších než 300 m n. m.  ( v nejsušších krajinách zasahují až po 400 m) a tvoří více  méně souvislé pásmo. Jejich význam spočívá v tom, že  překrývají nejrůznější horniny, často minerálně chudé  a kyselé, jako jsou terasové štěrkopísky v říčních údolích,  různé horniny krystalinika nebo kvádrové pískovce. Spraše  dodávají půdám vápník, který se uplatňuje zejména tam, kde  spraš vystupuje ve strmějších svazích, v např. v úvozech.  Přítomnost spraší podstatně ovlivňuje především nízké teplé  oblasti tím, že poskytuje vhodný podklad pro mnohé druhy  s vyšším nárokem na vápník a umožňuje jim snadné šíření  i tam, kde by tomu skalní podklad bránil. Třeba ovšem  zdůraznit, že jde jen o druhy schopné růst na hlubokých  nezpevněných substrátech.
 
 

Děje v nejmladší geologické minulosti

Během pleistocénních zalednění se české země nacházely ve  středu leduprostého pásma, které oddělovalo severoevropské  zalednění od alpského, a představovaly tak významný koridor  spojující nezaledněné oblasti na východě s leduprostou  západní Evropou. tento stav měl podstatný vliv i na migraci  flóry na sklonku zalednění, kdy náročnější prvky začaly  pronikat s oteplením k severu, v našem případě především z  jihovýchodu i z jihozápadu.

Čtvrtohorní klimatické výkyvy se zde projevovaly v plném  rozsahu, což mělo za následek mnohonásobné přesuny  vegetačních pásem i stupňů i jejich přestavbu. Některé jevy,  které vyvolalo glaciální podnebí, dodnes výrazně ovlivňují  tvář naší krajiny, ať již jde o sprašové pásmo, naváté písky  nebo o ledovcové kotle v horách. Zbytky vegetačních formací z  jednotlivých vývojových fází se na vhodných místech udržely  jako relikty, které zejména v některých krajinách výrazně  zpestřují celkový obraz. Složité děje sedimentační,  půdotvorné i odnosné vyvolané výkyvy podnebí a určující i  změny živé přírody znázorňuje kruhový diagram.
 

Členitost reliéfu

Geomorfologické utváření terénu značně usměrňuje vliv  podkladu. Obecně platí, že čím je reliéf členitější, tím více  odkrývá čerstvé substráty, které se pak mohou projevit ve  všech svých vlastnostech. To je ovšem ovlivnění nepřímé,  k němuž přistupuje bezprostředně vliv reliéfu, který  v členitých okrscích podmiňuje pestrou mozaiku různých  expozic, inverzí i vrcholových poloh, výrazně modifikujících  působnost makroklimatu.

V oblasti České vysočiny jsou to především skalnaté údolní  zářezy větších vodních toků, zejména řek, které se od okolní  krajiny se zarovnanými povrchy nápadně liší mnohonásobně  zvýšenou stanovištní diverzitou a poskytují příznivé  prostředí mnoha druhům, které se plošinám zarovnaných povrchů  vyhýbají. Proto mluvíme o říčním fenoménu a větší údolní  systémy se pak vyčleňují jako zvláštní fytogeografické celky.  Příkladem jsou údolí řek v jižní polovině Čech, především  střední Vltavy a Berounky, údolí řek na jihozápadní Moravě  aj.

Jiným významným prvkem reliéfu jsou ledovcové kotle,  vyvinuté především ve vysokých pohořích (Krkonoše, Hrubý  Jeseník, Šumava), dále pak exponované skalnaté vrcholy,  význačné zejména pro mladovulkanická (České středohoří).
Pro všechny uvedené případy je význačné střídání  rozmanitých stanovišť, nezřídka protikladného charakteru, na  malých plochách, které se projevuje nápadně zvýšeným druhovým  bohatstvím i pestrostí fytocenóz, jež se mnohdy mozaikově  prostupují. Největší význam mají říční údolí, která díky se  své délce představují zároveň i hlavní migrační cesty.
Jak substrát, tak i reliéf mají v našich podmínkách  výrazný vliv na půdy. Na hlubších zvětralinách u nás naprosto  převládají půdy hnědozemní řady (v nejširším smyslu),  popř. ve vysokých vlhkých polohách nebo na chudých  nepropustných substrátech půdy podzolové. Jedinou skutečně  velkoplošnou výjimku tvoří černozemí, tj. oblast, kde na  hlubokých hlinitých substrátech vystupuje černozem,  vyznačující ve východní Evropě pásmo lesostepi a severní úsek  pásma stepí.

U nás černozemí leží uvnitř sprašové zóny a spraše jsou  obvykle výchozím substrátem těchto půd. Zároveň jde o oblast  starého zemědělského osídlení, kde půdy jsou ovlivňovány  člověkem po 5 až 7 tisíciletí. Z paleopedologických výzkumů v  korelaci s vývojem biocenóz je zřejmé, že uchování  černozemních okrsků až do současné doby bylo do značné míry  podmíněno lidským zásahem, který již v hlubokém pravěku  zastavil šíření lesa a udržel některé oblasti volné. S tím  souvisí i existence pravých stepních prvků v těchto územích  (např. katrán tatarský, pelyněk pontický, kavyl aj.).

V místech s členitým reliéfem se setkáváme i s mozaikou  půdních typů, přesněji výskyty půd, které se značně odlišují  od místních klimaxových poměrů. Příkladem jsou místa  vápencová, kde na svazích i exponovaných hranách a vrcholech  vystupují humusokarbonátové rendziny v různých varietách,  zatímco na plošinách převládají odvápněné hnědé půdy, často  rázu terra fusca. Stejně je tomu na serpentinitech, ale i na  jiných horninách, kde na srázech a vrcholech vystupují  ostrůvky humózních mělkých půd ze skupiny rankerů, které mají  zcela odlišné vlastnosti než převládající hnědé půdy  v mírnějších úsecích.
V tvářnosti krajiny se projevují vlivy lidského osídlení, a  to již od hlubokého pravěku. Nejde jen o kontinuitní  odlesnění, nýbrž i o různé geologické pochody vyvolané  především zemědělstvím a pastvou, které změnily nejen půdní  poměry, ale vytvořily i podmínky pro vznik druhotných  stanovišť, na nichž se šířila řada druhů i celých  společenstev. V prvé řadě jde o rozrušení a odnos půdy včetně  jeho následků. V členitých územích byly půdy na vyvýšeninách  vystaveny trvalé erozi a jejich materiál byl snášen do  sníženin. Nejnápadněji se tento jev, který označujeme jako  retrográdní vývoj půdy, projevuje v teplých sušších  pahorkatinách, kde se na vápnitých substrátech (spraše,  slíny) původně vyvinuly pod lesem odvápněné půdy hnědozemní  řady. Po jejich rozrušení se na vyvýšeninách dostal k povrchu  posléze čerstvý vápnitý substrát, který dodával i materiál  snášený do sníženin. Tím se zcela změnily na velkých plochách  půdní poměry, neboť původní rozrušené odvápněné půdy opět  vystřídaly půdy karbonátově vápnité, obvykle rázu mírně  vyvinutých černozemí. Do takových oblastí se pak rychle  šířily xerotermní vápnomilné druhy (např. v oblasti mezi  Úštěkem a Štětím).

Splavené částice se dostávaly do údolí a ukládaly se v  nivách podél větších potoků a také řek. Vznikly tak rozsáhlé  pokryvy nivních hlín, které většinou překryly původní bažiny  i štěrkové nánosy, kde byly hojné jak půdy slatinné, tak  nevyvinuté nivní půdy. V kultivovaných údolích se na nivních  hlínách šířily údolní louky, podél řek se postupně  vytvářely, většinou spontánně, luhy současného rázu.
Kromě plošného odnosu se postupně uplatnila i stržová  eroze, zejména v zářezech cest. Vytvořily se hluboké úvozy  a strže, na jejichž prudkých svazích, často s obnaženým  karbonátovým podkladem, vznikla náhradní stanoviště,  umožňující rozvoj bohatým společenstvům xerotermního rázu.

Počátky těchto pochodů se datují od neolitu, výrazně se  však rozvíjely až během pozdní doby bronzové (zhruba před 3  tisíciletími) a později, hlavně ve středověku. Všechny tyto  zásahy umožnily šíření druhů otevřené krajiny. V suchých  teplých územích to byly především některé druhy stepní (např.  kavyl vláskovitý), ve vyšších a vlhčích polohách naopak mnoho  druhů vázaných původně na vysokohorské hole a nivy  (např. hadí kořen větší, upolín nejvyšší aj.), nehledě  k osobitým xerickým společenstvům suchopárů na lehkých  kyselých podkladech (hvozdík kropenatý, mateřídouška vejčitá  aj.).
 

Území našeho státu bylo původně pokryto více než z 90 % lesy. Tyto byly z velké části postupně vykáceny a nahrazeny zemědělskými kulturami nebo převážně novými lesními monokulturami. Dřívější skladba lesů se zachovala jen v nepatrné míře, ale i tak umožňuje rekonstrukci krajiny a používáme jich při charakteristice jednotlivých výškových stupňů, jejichž vegetace se sice může od sebe v důsledku rozdílných půdních poměrů lišit, avšak klimatické poměry vcelku určují jejich blízkou příbuznost. 

Tabulka 1. Původní a současná dřevinná skladba lesů ČR  (v %)
Dřevina
původní
současná
smrk
11,2
56,3
jedle
19,9
1,4
borovice
3,4
18,1
modřín

2,7
dub
19,4
5,8
buk
40,2
5,3
habr, lípa
2,3
2,2
jasan, jilm
1,6

ostatní listnáče

7,0
holiny
2,0
1,1

Z možných přístupů ke studiu biotické složky krajiny má u nás dlouhou tradici biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, která vychází ze Zlatníkovy teorie typu geobiocénu, který byl rozpracován především pro terestrické ekosystémy (geobiocenózy). Přírodní stav geobiocenóz je takový myšlenkový stav, jaký by nastal v současných ekologických podmínkách při vyloučení zásahů člověka.
Základními jednotkami pro vymezení typů geobiocénů jsou skupiny typů geobiocénů (STG), do  nichž jsou sdružovány typy geobiocénů s podobnými trvalými ekologickými podmínkami. Skupiny typů geobiocénů jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz.
 

Vegetační stupně
Geobiocenologický klasifikační systém má nadstavbové jednotky - vegetační stupně a ekologické řady (trofické a hydrické). Vegetační stupňovitost - vyjadřuje souvislost sledu rozdílů přírodní vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu. Ekologické řady - vyjadřují podmínky dané obsahem živin a aciditou půd (trofické řady) a dynamikou vlhkostního režimu půd (hydrické řady).
 

Biogeografické členění ČR

V souvislosti s napojením ČR do programu Evropské unie, který je orientován na tvorbu tzv. Evropské ekologické sítě (EECONET), a projektováním územních systémů ekologické stability (ÚSES) v ČR byly vymezeny biogeografické jednotky regionální úrovně (M. Culek a kol., 1996). Pro navrhování územních systémů ekologické stability jsou používány jak jednotky individuální (celky - bioregiony), tak jednotky typologické (typy - biochory).
 

Biogeografické jednotky

1. individuální:

2. typologické:

  Charakteristika biogeografických podprovincií

Biogeografické regiony

Hercynská podprovincie

Biota této podprovincie je biotou západní a centrální části střední Evropy. Vegetace ovlivněna především geologicky starým podložím Českého masivu, na němž se vyvinuly kyselé a živinami chudé půdy. Značná část území kryta horninami české křídové tabule, charakteristické je zastoupení hadcových ostrůvků.
Reliéf je většinou tektonicky rozlámaný, zarovnaný a různě vysoko vyzdvižený, rozřezaný skalnatými údolími řek. Dosti častá ložiska humolitů na plochých temenech hor a v podmáčených sníženinách. Podnebí je přechodné, převážně pod oceánickým vlivem, časté jsou regionální zvláštnosti (srážkový stín, teplotní inverze v kotlinách).
V podprovincii je vyvinuta vegetační stupňovitost od 1. dubového (planárního) vegetačního stupně, ostrůvkovitě se vyskytujícího na jižních svazích nižších poloh, až do 8. subalpinského, resp. klečového stupně, zastoupeného v malých polohách v nejvyšších pohořích, především v Krkonoších. Převažuje 4. bukový (submontánní) vegetační stupeň. Pro podprovincii jsou též charakteristické inverze vegetačních stupňů v úzkých skalnatých údolích a ostrý kontrast v biotě severních a jižních svahů. Specifikem je harmonická kulturní krajina rybničních oblastí
 

Polonská podprovincie

Polonská podprovincie zasahuje na naše území od severu jen okrajovými výběžky. Charakteristický je  reliéf nížin a nevysokých pahorkatin, které jsou tvořené málo zpevněnými a měkkými druhohorními a třetihorními sedimenty, které byly přemodelovány kontinentálním ledovcem a zpravidla pokryty glaciálními sedimenty. Klima je mírně teplé a mírně vlhké s výrazným prolínáním oceánických.a kontinentálních vlivů. Převažuje potenciální vegetace lesní , zcela dominují 3. dubovo-bukový (resp. suprakolinní) a 4. bukový (resp. submontánní) vegetační stupeň.
 

Západokarpatská podprovincie

Biota této podprovincie je ovlivněna charakteristickou geologickou stavbou a reliéfem Karpat, vázaným na mocné usazeniny flyše, v nichž se střídají pískovce, jílovce a nesouvislý řetězec bradlových vápenců. Typickým jevem jsou poměrně velká převýšení, která umožňují plynulé vyznívání teplomilné flóry vysoko do pohoří a naopak sestup horských druhů do inverzních poloh.  Také tím je podmíněna Daleko větší druhová diverzita bioregionů než v hercynské podprovincii. Typická je  téměř úplná absence rašelinišť. Podnebí má kontinentálnější rysy než v hercynské podprovincii, ale díky členitosti reliéfu se projevují lokální rozdíly v závislosti na nadmořské výšce a odlišnosti návětrných a závětrných svahů hor. Vegetační stupňovitost začíná 1. dubovým (resp. planárním) vegetačním stupněm, 2. bukovo-dubový stupeň bývá málo vyvinut. Široké vertikální rozmezí má naopak 3. dubovo-bukový (suprakolinní) vegetační stupeň a především 4. bukový (submontánní) vegetační stupeň, který zasahuje o 100 až 200 metrů výše než v české části hercynské podprovincie. V ČR je vegetační stupňovitost západokarpatské podprovincie  zakončena 7. smrkovým (supramontánním) vegetačním stupněm.
 

Severopanonská podprovincie

Tato podprovincie tvoří severozápadní část panonské provincie (Pannonie). Na území ČR zasahuje tato provincie pouze do jižní části Moravy. Tato jednotka je budována převážně nezpevněnými sedimenty, typické jsou spraše, vápnité písky a sedimenty údolních niv, charakteristická jsou i vápencová bradla. Převažuje reliéf rovin a pahorkatin s elevacemi vápenců. Klima je velmi teplé, výrazně ovlivňované kontinentálními vlivy z východu a částečně i mediteránním podnebím od jihu. Biota je výrazně teplomilná, jsou zde velké rozlohy 1. dubového vegetačního stupně s dubem šípákem, vyskytuje se i biota  2. a 3. vegetačního stupně (ale bez buku).  Charakteristické jsou lužní lesy i primární ostrůvkovité bezlesí  se stepními, vodními nebo mokřadními společenstvy.

Podklady pro seminář

Diskuzní otázky

  1. Popište vývoj bioty na našem území
  2. Charakterizujte vegetační stupně v ČR a skladbu současných společenstev (cenóz)
  3. Uveďte biogeografická a regionálně fytogeografická členění ČR včetně výstižné charakteristiky jejich dílčích jednotek.
  4. Funkce a klasifikace lesů České republiky.
  5. Přírodní lesní oblasti ČR.

Doporučená literatura:

Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR. GgÚ ČSAV, Brno 1992
Culek, M. (editor) a kol.: Biogeografické členění České republiky. ENIGMA, Praha 1996
Horník, S.  a kol.: Fyzická geografie II. SPN, Praha 1986
Mištera, L. a kol.: Geografie ČSSR. SPN, Praha 1985
Průša, E. : Přirozené lesy České republiky. SZN, Praha 1990
Regionálně fytogeografické členění ČSR. Mapa 1 : 750 000, Academia, Praha 1987
Sádlo, J., Storch, D.: Biologie krajiny. Biotopy České republiky.  Academia, Praha 2000
Zlatník, A., Raušer, J.: Biogeografie I. in: Atlas ČSSR. ÚSKG, Praha 1966.
Zlatník, A.: Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných v ČSSR. Zprávy GgÚ ČSAV, XIII, 1976, 3-4:55-64.
Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství ČR. MZe ČR, Praha  (www.mze.cz)
 

Odkazy na další zdroje

birds

Návrat na hlavní stránku

Nahoru